Prosinec 2008

INFORMACE 2008

24. prosince 2008 v 13:54 | ZDENĚK KINC |  ENYA

Enya

  • Jméno: Eithne Ní Bhraonáin (Enya)
  • Věk: 47 let
  • Narozena: 17. května 1961
  • Kde: Dore Bartley (Donegal County)
  • Website: enya.com
  • Fórum: unity.enya.com
  • Zájmy: poslech písniček (Sergej Rachmaninov), MTV, četba


KRÁLOVNA LOXIANU

24. prosince 2008 v 10:56 | ZDENĚK KINC |  ENYA

Královna loxianu

Bylo to na měsíc přesně po pěti letech. Opět naproti mně seděla drobná, černovlasá žena s blahosklonným úsměvem hodné tetičky. Stejně jako tehdy ve Vídni měla i tentokrát v Paříži na sobě černý svetr, zvýrazňující krucifix velikosti dlaně. Nic se nezměnilo? Během těch pěti let prodala irská skladatelka ENYA (44) třináct miliónů desek svého posledního alba A Day Without Rain, stala se nejúspěšnější umělkyní roku 2001, natočila píseň k filmu Pán prstenů a připravila nové album s názvem Amarantine. Jako by se jí to však netýkalo. Byla stále stejně milá, příjemná, zasněná. Už jsem si zvykl, že žije v jiném světě.
Při našem posledním setkání jste vyprávěla, jak se těšíte, že prvně ve své kariéře vyrazíte na turné. Uběhlo však pět let a dodnes jste nekoncertovala. Neláká vás představit konečně koncertní podobu vaší hudby?
Po vydání desky A Day Without Rain jsem byla přesvědčena, že opravdu vyjedu na své první sólové turné, protože je pravda, že jsem naposledy vystupovala se sourozeneckou kapelou Clannad, což už je pěkná řádka let. Měla jsem již připravený repertoár, skladby zaranžované pro živé vystoupení a vybraný symfonický orchestr, když jsem dostala nabídku zkomponovat skladbu pro první díl filmové trilogie Pán prstenů. A ukažte mi irského hudebníka, který by tuhle nabídku odmítl! Takže jsem se rozhodla koncertní turné odsunout a dala se do skládání písně Aníron. Zrovna jsem se znovu začala chystat na koncertní turné, když došlo k teroristickým útokům na Světové obchodní centrum. A budu upřímná - v tu chvíli se mi vůbec nechtělo cestovat po světě.
Z piety k tisícům mrtvých či ze strachu?
Přišlo mi zvláštní v té době plné strachu, chaosu a smutku objíždět tuhle planetu a zpívat lidem písničky o lásce, naději a víře. Možná že to byla chyba, třeba přesně tohle svět v tu chvíli potřeboval ze všeho nejvíc, ale já to zkrátka nedokázala. Teroristické útoky na Spojené státy mnou hluboce otřásly - nezapomínejte, že jsem z Irska a moc dobře znám skutečnou tvář terorismu.
Přitom právě vaše skladba Only Time, byť vznikla před teroristickými útoky na Ameriku, se stala jakousi hymnou traumatického období po 11. září 2001 ...
To je pro mě dodnes nepochopitelné. Vždyť opravdu neměla s teroristickými útoky nic společného, nikdy bych ani nedokázala napsat skladbu o takhle tragické události. Byla to pozitivní píseň - a možná právě proto se tolika lidem zalíbila, snad jim dávala sílu k dalšímu žití.
Vraťme se ještě k soundtracku Pán prstenů, na nějž jste se svou dvorní textařkou Romou Ryanovou napsaly písničku Aníron, nazpívanou fiktivním elfím jazykem. Jak se zpívá neexistujícím jazykem?
Lépe než jakýmkoliv existujícím, snad kromě svého rodného jazyka -nikdo vám totiž nevytýká chybnou výslovnost. Copak není naprosto ideální mít v hlavě hudbu a pěveckou linku, kterou ozdobíte slovy, nad jejichž významem nemusíte přemýšlet, nemusíte vymýšlet rýmy a počítat slabiky existujících slov? Vlastně svůj hlas proměníte v další nástroj, aniž byste přestal zpívat. To je přece naprosto ideální!
To byl důvod, proč už vám nestačila v minulosti používaná angličtina, gaelština, velština, španělština či latina a na novém albu Amarantine jste několik písní nazpívala v dalším fiktivním jazyce, který jste tentokrát s Romou nazvaly loxian?
Popudem k vytvoření jazyka loxian byla nesporně skladba Aníron k filmu Pán prstenů. Chtěla jsem tehdy po Romy ke své melodii text v jazyce, který by co nejvěrněji vystihoval náladu písně, jež byla hodně tajemná a mystická, jakoby z jiného světa. Romy vyzkoušela nejrůznější jazyky, ale žádný nedokázal vystihnout magičnost mé melodie. Až se rozhodla vymyslet docela nový jazyk, tajemnou řeč elfů. Ostatně sám Tolkien si pro svůj příběh vymyslel vlastní jazyk, tak proč bychom nemohly i my? Zkusily jsme to a výsledek byl naprosto vynikající. Bylo tedy zcela přirozené, že když jsme při přípravě nové desky hledaly vhodný jazyk pro píseň Water Shows The Hidden Heart a žádná z existujících řečí nám nevyhovovala, bez dlouhého váhání jsme začaly tvořit nový jazyk.
Znamená to, že vy nejprve napíšete hudbu a pak si u Romy Ryanové objednáte text v odpovídajícím jazyce?
Přesně tak. Vždycky nejprve složím hudbu, kterou posléze Nicky Ryan zaranžuje, teprve pak jeho žena Roma napíše text odpovídající atmosféře
písně. Pro mě je velice důležité, aby do sebe vše naprosto přesně zapadalo, vzájemně se ovlivňovalo a doplňovalo. Proto vždycky velice dlouze hledáme optimální jazyk pro každou píseň. A pokud se nám ho nedaří nalézt, tak vznikne instrumentální skladba nebo si nějakou řeč vymyslíme. Jako třeba v případě desky Amarantine, kde jsou celkem tři písně v řeči loxian. Ale třeba také jedna v japonštině, protože jsme s Romou dospěli k názoru, že k té melodii se bude nejlépe hodit právě japonština.
Kolika jazyky vlastně mluvíte?
Ovládám samozřejmě angličtinu, gaelštinu, znám několik španělských a francouzských vět, ale japonsky či latinsky neumím. Pochopitelně se snažím vždycky naučit co nejlepší výslovnost, ale kromě několika slov svého textu nic víc neznám. A v tom je výhoda fiktivních jazyků - výslovnost, gramatiku a význam slov si určujete zcela sám.
Naučte mě tedy základy jazyku loxian.
To by trvalo velice dlouho, je to velmi obtížný jazyk. A navíc ještě není dokončen. Ale mohu vám prozradit, že tenhle jazyk má i svou historii a kulturu. Loxiané jsou totiž národ, který žije na jedné vzdálené planetě, kde vyhlíží další civilizace a klade si otázku: "Jsme opravdu jediné bytosti, které obývají tento vesmír?" To je přece krásná myšlenka. Navíc velmi opojná! Už rozumím Tolkienově posedlosti při psaní Pána prstenů - copak je něco úžasnějšího, než si vymyslet zcela nový svět? V ten okamžik si připadáte jako Bůh. Nebo alespoň jako královna nové říše!
Začínám chápat, proč se vám podařilo vytvořit si tak osobitý hudební styl ...
Jsem šťastná, že se mi podařilo vytvořit dokonce natolik osobitý styl, že ani prodejci mých desek netuší, kam má alba ve svých obchodech zařazovat. Někdy, když jsem v cizím městě a mám volnou chvíli, tak se zajdu podívat do nějaké prodejny desek a hledám tam své nahrávky - jednou mě odešlou do oddělení popu, jindy je najdu mezi New Age, pak zas mezi klasikou, zatím nejzábavnější bylo zařazení mých desek mezi rockovou hudbu. Tohle tápání jasně prokazuje mou žánrovou nadřazenost!
Navíc se vaše nahrávky výtečně prodávají, zatím každé vaší desky se prodalo víc než předchozí, alba A Day Without Rain dokonce úctyhodných třináct miliónů. Proč myslíte, že svět oslovuje zrovna tenhle typ hudby?
Je to hudba, jakou svět potřebuje slyšet, aby na chvíli zapomněl na každodenní starosti. To zní samozřejmě velice pateticky a nabubřele, ale já tomu opravdu věřím. V těžkých dobách lidi potřebují pohlazení po duši, nějaký prostředek, který jim dá zapomenout na okolní svět. Vždyť za druhé světové války se chodilo úplně nejvíc do kina - lidi jednoduše potřebovali na chvíli přestat vnímat okolní svět. Proto taky má hudba nemluví o hrůzách, násilí a terorismu, ale naopak nabízí lidem hezčí, mírumilovnější, mysticky přitažlivý svět.
Stala jste se nejúspěšnější skladatelkou roku 2001, dodnes jste prodala přes pětašedesát miliónů desek. Pomáhá vám tohle vědomí vlastní výjimečnosti při práci na nové desce, nebo naopak svazuje?
V okamžiku, kdy vejdete do studia, abyste začal pracovat na nové desce, vám předchozí úspěch v ničem nepomůže. Vždycky jste znovu na úplném začátku, sedíte před prázdným notovým papírem, před tichým klavírem. A začíná období tvrdé práce. Alespoň já osobně nevěřím v čekání na inspiraci, nechodím hledat v nočním tichu za bouřícího moře nové melodie na písčité pláže. Pro mě je skládání vysedávání ve studiu a hraní a hraní. Tak dlouho, dokud z toho nevznikne píseň. Ale jak se to stane, to dodnes nemám tušení. Podle mého neexistuje návod, jak složit píseň. Nejspíš je to nějaká cesta, která vás vede od prvního tónu k dalšímu. Alespoň já si nedokážu vysvětlit, proč jednou začnete od akordu C dur a směřujete přes D dur k H moll, zatímco druhý den opět začnete ve stejném rytmu od stejného akordu, a přesto něco vede vaše prsty k F moll. Snad je to dáno tím, co se vám v noci zdálo, lidmi, se kterými jste se ráno setkal, hovorem s nimi, prvním pohledem z okna, vzhledem krajiny, na niž jste se po probuzení podíval ... Opravdu nevím. Je to takové zvláštní obchodování s čímsi velmi tajemným, ale je to strašně vzrušující.
Řekl bych, že vy máte k tajemnu blízko celým svým životem. Váš soukromý život je zahalen tajemstvím, bydlíte osamocena na tajemném hradě v Irsku ...
A vy byste chtěl vědět, co se odehrává za mohutnými zdmi mého viktoriánského sídla, že? Žádné orgie markýze de Sada se tam nedějí. Jsem obyčejná žena, která jen shodou okolností a vlastní pílí má dostatek prostředků, aby si mohla pořídit své vysněné sídlo, byť může někomu připadat mírně výstřední. Jinak se však chovám jako většina lidí - sbírám první vydání určitých knih, poslouchám svého oblíbeného skladatele, kterým je Sergej Rachmaninov, sleduji hudební novinky na MTV ... Je zvláštní, že když tohle někomu vyprávím, obyčejně se tváří zaraženěji, než kdybych mu řekla, že provozuji sadomasochistické praktiky. "Ty jo! Tak Enya se taky dívá na televizi?"
Ani mohutné zdi starobylého hradu vás však nedokázaly uchránit před nezvanou návštěvou jednoho z vašich fanoušků, pro něhož jste se stala životní obsesí ...
To byl velice nepříjemný zážitek, naprosto děsivý. Ten muž vnikl do mého domu a svázal všechny zaměstnance. Měla jsem obrovské štěstí, že se mi včas podařilo zamknout ve svém pokoji a tam spustit alarm. To ho vyděsilo, takže prchl. Nikomu se chválabohu nic nestalo, jen jsme všichni zažili pořádný šok. Jsem smířená s tím, že lidem v mém postavení se tohle čas od času může stát. Začalo to vlastně už na počátku mé kariéry, kdy se jeden můj fanoušek pobodal, když ho vyhodili z baru, který patří mým rodičům. Tehdy jsem naštěstí nebyla u toho, ale pořádně mě to vyděsilo. Představte si, že máte žít s vědomím, že si kvůli vám někdo ublížil! To vůbec není lehké ... Samozřejmě vím, že nejsem první umělkyně, která se stala pro svého fanouška nezvladatelnou obsesí. A mně alespoň nikdo neposílá dárky v podobě bomby, jako se to stalo Björk.
To je důvod, proč se tak nerada ukazujete na veřejnosti?
Neřekla bych, že se nerada ukazuji na veřejnosti, jenom nemám ráda červené koberce a oficiality, jež působí tak honosně, a přitom jsou tak strašně falešné. Kdykoliv je však potřeba věnovat se propagaci desky, ráda to podstoupím. Nemám strach opustit zdi svého panství. Ti lidé, pro které jsem se stala obsesí, jsou nemocní a potřebovali by lékařskou pomoc, bez níž mohou být velmi nebezpeční, takže určitý strach z nich samozřejmě pociťuji, na druhou stranu však přece nemohu připustit, aby mi zničili život. Nejsem jejich majetkem, nebudu tedy dělat to, co chtějí. Jediný způsob, jak to dokázat, je nebát se jich. I když z nich mám pochopitelně pořádný strach.

INTERWIEV

24. prosince 2008 v 10:55 | ZDENĚK KINC |  ENYA
Interwiev: Planeta jménem Enya
Od svých romanticky stylizovaných fotografií k nepoznání všední žena. Celá v černém, barva jen zvýrazňovala nepřehlédnutelný zlatý krucifix zavěšený na krku. K otázkám vybízela s laskavým úsměvem, odpovídala rozvážně, zaujatě, bez humoru a zbytečných gest. Pokud by ENYA nebyla jednou z nejúspěšnějších skladatelek současnosti, jistě by byla uctívanou irskou farářkou. Omluvila se dokonce i za své jméno, které bylo odvozeno z tragického keltského příběhu; jako by tím byla sama vinna. hlavni.jpg, 22 kB
Vy jste v hudebním světě unikátní persóna. Vaše klipy nejsou v televizi takřka k vidění, velice nerada poskytujete rozhovory, a přesto jste komerčně jednou z nejúspěšnějších umělkyň současnosti.
Také už jsem se mnohokrát snažila dopátrat odpovědi na tuto otázku - jak to, že zrovna já popírám veškeré zákonitosti hudebního průmyslu? Nikdo z marketingových generálů mi to nebyl schopen vysvětlit, na nic jsem nepřišla. Tak jsem se začala ptát svých fanoušků, jak se k mé hudbě vlastně dostali - na základě doporučení, dozvěděla jsem se. Hodně lidí se stalo mými příznivci proto, že jim někdo o mé hudbě řekl, půjčil jim mé desky a jim se zalíbily. V době detailně cílených reklamních kampaní to považuji za unikum. Nejspíš mám velice specifické publikum, jinak si to nedokážu vysvětlit. Dostala jsem kupříkladu bezpočet dopisů od lidí, kteří poslouchají výhradně klasickou hudbu; pop je uráží, považují jej za degradaci muziky. Přesto milují moji hudbu. A to chápu jako velikou poctu, to jsou upřímná vyznání od lidí, kteří hudbu skutečně poslouchají, nevnímají ji jen jako další zvuk každodenního života. A přesně o tom má hudba je - nabízí únik od reality, možnost se na chvíli zastavit a zasnít, být na okamžik tím, kým chceme být.

Což je možná ten důvod, proč vaše tvorba od počátku balancuje na hraně mezi velmi emotivní hudbou a naprostým kýčem.
Ano, jakmile začnete pracovat s opravdu silnými emocemi, vždycky se vystavujete tomuto riziku. Není však chybné, pokud umělec zpracovává své emoce - vždyť právě schopnost tohle činit jej odlišuje od ostatních lidí. Chybou je, že zábavní průmysl degradoval vyjadřování nejhlubších citů na ostudný kýč. Máte pravdu, že linie mezi uměním a kýčem je dnes velice slabá, často takřka neviditelná, ale vnímavý člověk ji vycítí. Kýč totiž začíná tam, kde končí emoce a nastupuje rozum. A rozum málokdy dojímá k citovým projevům. Pokud bych tedy tvořila kýč, nikdy by na lidi nepůsobil tak silně, jako na lidi působí moje hudba. Svědčí o tom ta spousta dopisů, které dostávám od lidí, kteří mě osobně neznají, ale přesto mi píší jako své nejdůvěrnější kamarádce. Svěřují se mi se svými životními příběhy a jsou v jejich líčení velice otevření. To znamená, že vycítili, jak moc jsem při skládání hudby otevřená já, kolik emocí do svých písní dávám, co všechno se snažím pomocí své muziky vyjádřit. A to jim dodává důvěru, to nás sbližuje. Něco takového by chladně vyprodukovaný kýč nikdy nedokázal. Ostatně svou sólovou hudební kariéru jsem zahájila soundtrackem k televiznímu dokumentu, takže jsem ani v nejmenším nebyla nucena přemýšlet o jakémkoliv komerčním dopadu. V takovémto případě se s hitparádovým umístěním jednoduše nepočítá, a to umělci dává neobyčejnou tvůrčí svobodu. Nemusela jsem se trápit otázkami, jak publikum mou hudbu přijme. Věděla jsem, že dělám něco, co je naprosto odlišné od všeho, co jsem v té době kolem sebe slyšela, ale protože šlo o muziku k dokumentu o Keltech, mohla jsem si to dovolit. Nakonec se mé instrumentální kompozice objevily na desce a ta měla takový úspěch, že mi to vyneslo regulérní smlouvu s gramofonovou firmou. A když mělo úspěch to, co jsem vytvořila zcela svobodně, proč bych se měla jakkoliv omezovat? Dovolila jsem si kupříkladu zpívat latinsky a gaelsky. Všichni mi říkali: "To nedělej, to nebude fungovat, koho ještě dnes oslovují mrtvé jazyky?" Mým argumentem však bylo: "Zní to dobře, nejlépe to vystihuje některé mé emoce a to je nejdůležitější." Tak vzniklo album Watermark a můj první velký hit Orinoco Flow. Vlastně všechny mé desky vznikají bez jakýchkoliv tvůrčích omezení. Naslouchám jen svým emocím a transformuji je do hudebních skladeb. Nic jiného v tom není. A myslím, že dokud věci fungují, neměly by se měnit.

plan2.jpg, 23 kBAsi proto jsou si všechny vaše desky tak podobné. Vaši kritici dokonce tvrdí, že jste za celou svou kariéru složila pouze dvě skladby - jednu vokální a jednu instrumentální.
Řekla bych, že tohle může prohlásit jedině člověk, který není schopen se do mé hudby zaposlouchat. V opačném případě by totiž musel ocenit každou z mých písní pro její neopakovatelnost. Copak lze vyjádřit stejným způsobem rozdílné emoce? To přece není možné. Vezměte si jenom mou poslední desku A Day Without Rain - je plná smyčcových partů, je jich zde víc než na kterékoliv z mých předchozích desek. Nebyl to záměr, protože já neumím o těchto věcech přemýšlet, je to zkrátka diktováno momentální náladou. V době nahrávání jsem byla lehce melancholická a to se promítlo do nových písní. Je to taková podzimní deska. Vlastně většina mých nahrávek má v sobě atmosféru babího léta. Myslím si, že podzim je ideálním obdobím pro poslech hudby. Dny se zkracují, světla ubývá a skoro všichni lidé, snad s výjimkou dětí, se stávají melancholickými. Řekla bych, že podzim v nás vyvolává obdobné pocity jako návštěva kostela. Snad proto se k podzimu moje hudba tak hodí - není příliš vzdálená církevním písním.
Důsledek vaší přísné katolické výchovy?
Ano, do značné míry ano. Jsem věřící člověk, který od malička navštěvuje kostel. To znamená, že jsem vyrůstala na chvalozpěvech, takže se určitě nějakým způsobem musely promítnout do mých písní. Minimálně do jejich atmosféry, protože na dítě působí kostelní zpěv vždycky velice silně. Čistě po hudební stránce bych řekla, že jsem mnohem více ovlivněna klasickou hudbou, kterou jsem vystudovala. Dokonce víc než tradiční irskou muzikou, které se věnují mí sourozenci, takže jsme ji slýchali již od kolíbky.
Proto jste velice záhy opustila sourozeneckou kapelu Clannad?
Ano, jediným důvodem bylo naše rozdílné hudební cítění. Mí sourozenci dávají přednost tradiční hudbě hrané poněkud konzervativním způsobem, zatímco já preferuji modernější přístup. Je to dáno i tím, že jsem vedle vážné hudby vždycky hodně poslouchala i rockovou a jazzovou muziku. To jsem si však uvědomila až později. Ke Clanned jsem se totiž přidala v době, kdy jsem končila studium klasické hudby - jeden den jsem obdržela diplom a doslova druhý den jsem už stála na jevišti. Tím pádem jsem vůbec neměla čas přemýšlet o tom, co bych vlastně chtěla dělat. Teprve když jsem se ve studiu se-tkala s producentem Nickym Ryanem, který mě začal zasvěcovat do tajů moderní hudby a odhalil mi možnosti elektronické hudby, začala jsem postupem času zjišťovat, čemu se vlastně chci věnovat. Proto také s Nickym spolupracuji dodnes.
plan.jpg, 25 kB
Zároveň již od svého prvního alba spolupracujete s textařkou Romou Ryanovou. Vás nikdy nelákalo textovat si své skladby sama?
Nikdy jsem to vlastně nezkoušela. Jak už jsem říkala, mým prvním albem byla instrumentální hudba, takže tady jsem se otázkou textů zabývat nemusela. A když jsem začala natáčet desku Watermark, již jsem Romu znala - a okamžitě jsem si její texty zamilovala. Dodnes se mi líbí všechno, co pro mě napíše. Někdy mě její slova inspirují k novým písním, jindy ji inspiruje moje hudba k novým básnickým vyjádřením. Někdy mi přinese verše, kterým vůbec nerozumím. Třeba slova k písni Orinoco Flow - jsou o tajemství květin. Ptala jsem se jí, co tím chce říct, a ona mi vysvětlila, že je to o setkání dvou zamilovaných květin. Co si pod tím představíte, to už záleží na vaší fantazii.
Vaše hudba je postavena na klávesách, syntezátorech a studiových kouzlech. Máte pocit, že se v ní ještě zachovalo něco z tradiční keltské hudby?
Samozřejmě - melancholie. Ta je podle mého podstatným rysem tradiční keltské hudby. Nikoliv nástroje, nápěvy a tóniny, charakteristická pro keltskou hudbu je melancholie, ten zvláštní druh smutku, který v sobě mají všichni Irové. V mém případě se pak logicky přenáší do hudby. A není důležité, jestli zpívám gaelsky, anglicky, či latinsky, to keltské tam pořád zůstává.

Dnes jste nesporně celosvětově nejslavnější hudebnicí, která zpívá gaelsky. Nepřemýšlela jste někdy o zhudebnění tradiční gaelské poezie?
Ne, to mě nikdy nenapadlo. Nemám ambice být velvyslancem gaelské kultury. Některé písně sice zpívám gaelsky, ale to jen proto, že je to můj mateřský jazyk. Samozřejmě, že znám tradiční irskou literaturu včetně poezie, ale nepovažuji za své poslání udržovat ji při životě tím, že bych ji zhudebňovala. Odporovalo by to mé snaze přinášet lidem nové věci; byť jejich kořeny pochopitelně sahají do minulosti. To jsem si také uvědomila, když jsem skládala hudbu ke zmiňovanému dokumentu o dějinách Keltů. Původně chtěl režisér tohoto projektu použít šest skladatelů, z nichž by každý hudebně doprovodil jedno období. Mně, protože mám klasické hudební vzdělání, byl nabídnut první díl, tedy to nejstarší období. Zkomponovala jsem však skladbu, která režiséra zaujala svou progresivitou. Pochopil, že jsem přesně tím, kdo je v jeho dokumentu označován za moderního Kelta, a svěřil mi hudbu k celému cyklu. Dodnes to pokládám za největší čest, jakou mi kdo kdy projevil.
Bylo to pro vás větší ctí než zpívat pro papeže a pro britskou královnu?
To je něco jiného. Je velice zvláštní pocit setkat se s hlavou státu, či dokonce hlavou církve a slyšet, že někdo takhle mocný, respektovaný a slavný je vaším velkým fanouškem. Jak jsem v průběhu let zjistila, mám řadu příznivců mezi prominentními osobami, tím největším je pravděpodobně švédský král. Navštívil jedno mé velice utajené vystoupení, tiše se schovával za oponou a po skončení mi osobně donesl nádhernou květinu a políbil mi ruku. Král líbal ruku mně, místo aby to bylo naopak, jak to znám z historických filmů. Vůbec byl velice legrační - nechal si ode mě podepsat desku a později u večeře mi přiznal, že se mu v prvních chvílích našeho setkání potily ruce. Nebudu zastírat, že se cítím neobyčejně poctěna, když Její veličenstvo Alžběta II. nebo papež Jan Pavel II. přiznají, že mají velice rádi mou hudbu. Hodně si toho vážím, protože to nejsou lidé, kteří by měli potřebu mi pochlebovat. Někdy se cítím jako Händel - také byl hvězdou královských dvorů.
Oproti němu vy jste však skutečná hvězda. Každou noc záříte na obloze coby nedávno objevená planeta číslo 6433, která dostala vaše jméno - Enya. Už jste se viděla?
Ano, byla jsem u příležitosti křtu této planety mým jménem pozvána do hvězdárny a měla možnost si ji prohlédnout. A je krásná. Krásnější než já. Což je dobře, protože tady taky bude o pár miliónů let déle.

ŽIVOTOPIS ENYI

24. prosince 2008 v 10:51 | ZDENĚK KINC |  ENYA
zivo.jpg, 12 kB
Eithne Ní Bhraonáin se narodila 17. května 1961, v Dore Bartley, v malé vesničce v regionu Gaoth Dobhair (Donegal County) na severovýchodě Irska. Je čtvrtá nejmladší z devíti dětí: Máire (1952), Ciarán, Pól, Deirdre, Leon, Eithne (1961), Bartley, Olive, a Bridín. Její otec Leo vlastní místní lokál - Leo's Tavern v Mín na Leice. Její matka Baba učila hudbu v místní škole. Všechny z dětí byli povzbuzovány dát sa na hudební dráhu. Enya následovala matčinu cestu a brala lekce z hry na piano.
V roce 1968 její strýcové Pádraig a Noel Ó Dúgáin a starší bratři Ciarán a Pól dali dohromady formaci "An Clann As Dobhar" a hráli tradičně irskou hudbu na různých festivalech. V roce 1973 si změnili jméno na Clannad a přijali Máire, Enyinu sestru. Potom, skupina slavila mezinárodní úspěch při hraní jak vlastní, tak tradiční hudby.

zivo2.jpg, 7 kB
Enya vstoupila do Clannadu v roce 1980, hned jak dokončila školu. Hrála na klávesy a zpívala doprovodné vokály. Poprvé se objevila v roce 1980 na albu Crann Ull, ale nebyla v kreditech. Poprvé byla v kreditech (pod jejím skutečným jménem) v roce 1982 na albu Fuaim.
V roce 1982, když Clannad opustil jejich manager a producent Nicky Ryan, Enya také opustila skupinu a přestěhovala se do Dublinu, aby začala sólovou kariéru. Jejím managerem zůstal Nicky Ryan.
První práci dostala v roce 1985, když jí jeden filmový producent požádal napsat hudbu k filmu The Frog Prince, poté, co si vyslechnul její demo nahrávky. Její hudba ale byla předělána a nahrána jinými. Ve filmových titulcích byla poprvé zapsána jako Enya Ní Bhraonáin.
zivo3.jpg, 30 kB
V roce 1986, BBC-TV začala dělat na seriálu dokumentárních filmech o historii a kultuře Keltů. Enya byla požádána k tomu napsat a nahrát hudbu. Udělala tak, a seriál se ukázal na televizních obrazovkách o rok později, když se na trh dostalo Enyino první album (nazváno jednoduše Enya) s hudbou z Keltu. Toto album ale zůstalo více-méně nepovšimnuto.
Ale ještě ve stejném roce podepsala Enya kontrakt s ředitelem Warner Music UK, Robem Dickinsem, poté jak si vyslechnul její první album. Rob Dickins byl považován za velmi úspěšného u představování "těžkých" interpretů, i když to někdy trvalo roky.

zivo4.jpg, 17 kB
Skutečný úspěch přišel v roce 1988, když Enya vydala její druhé album, Watermark. Singl "Orinoco Flow" se dostal poměrně vysoko do hitparád a Enya se stala hvězdou...
Ostatní je už jiná historie ...

NĚCO O ENYI

24. prosince 2008 v 10:45 | ZDENĚK KINC |  ENYA
Význam jména Enya
A samozřejmě se tu dozvíte i mnoho jiných věcí, které jste možná ještě nevěděli...
rozho.jpg, 13 kB
Enya, má to jméno nějaký význam?
Ano má, je to jméno bohyně Enyi z irské mytologie. Je to tragický příběh, tak žádné slzy prosím. Otec bohyně Enyi si nechal vyložit osud a zjistil, že bude zabit Enyininým budoucím manželem. Proto rozhodl, že se Enya nikdy neprovdá a uvěznil ji na opuštěném ostrově. Ale u břehů ostrova ztroskotala loď a Enya přeci jen potkala muže a skončila to tak, že ten muž skutečně zabil jejího otce. Mytologické příběhy vždy končí tragicky.
Tak proč jste si vybrala toto jméno?
Já jsem si ho nevybrala, vybrali mi ho rodiče...
Jaký byl hlavní nástroj na vaší poslední desce?
Mými hlavními nástroji byly vždy piano a zpěv. Učila jsem se na piano už odmalička. Ale například na mé poslední desce je také spousta smyčcových aranží. Spolupracuji s producentem Nicky Ryanem, kterého ovlivňuje úplně jiná hudba než mě. Mě ovlivňuje klasická a tradiční irská hudba, jeho zase Beatles a Beach Boys, takže to je skvělá kombinace, když spolu pracujeme.

rozho2.gif, 33 kB
Obal vaší poslední desky je velice vydařený, jak ste se k němu dostali?
K tomu mám hodně co říct, protože jsem to já, kdo je fotografován a hraje ve videoklipech, takže si vybírám fotografy a režiséry videoklipů. Obal desky se fotil v jednom irském domě v Dublinu. Je to velice starý dům, který skutečně vypadá tak, jak je vyfocen. Pán, který v něm žije, ho nechce opravovat, protože by ztratil své osobité kouzlo. Je to skutečně zvláštní dům, protože když do něj vstupujete, je skutečně krásný, ale hned vás napadne, proč ho nenechá zrestaurovat. Ale on je skutečně šťastný s tím domem tak, jak je. Proto bylo skvělé, že jsme nepotřebovali ani žádné kulisy. Je tam gauč, který tam skutečně byl, zeď, která vypadá tak, jak tam skutečně stojí…
Jak jste ten dům objevili?
Věděli jsme o něm, protože se tam hodně natáčí, stojí v takové hodně staré typické ulici.
Irská hudba je díky vám mnohem populárnější, zajímáte se také o jinou etnickou hudbu?
Když cestuji, miluji příležitost poznávat jiné kultury a jejich hudbu. Nemyslím si, že by na mě měla vliv jedna kultura, poznávám země skrze hudbu a ta ve mně zanechává dojmy, které mě ovlivňují.
Zkusila jste si někdy představit, jak vypadá váš průměrný posluchač?
Dostávám spousty dopisů od fanoušků a posluchačů a jsou mezi nimi osmdesátiletí dědečkové, náctiletí i vdané ženy a mám radost z toho, že moje hudba není specifická pro jednu věkovou skupinu. Musím říct, že když skládám hudbu, nemyslím na to, pro koho by měla být.
Zajímáte se o politiku?
Ovšem, že se zajímám o politiku, ale není to něco, o čem bych zpívala. Je to záležitost každé země, všude mají svou politiku, ale mě zajímá psaní hudby. Muzikou, kterou skládám, chci něco vyjádřit a je to něco osobního, pocit, který cítím. Speciálně mé poslední album je velice pozitivní a má to více společného se životem, přírodou a láskou.
Jak by zněli Clannad, kdybyste s nimi dodnes zpívala?
Bylo by to velice odlišné, především kvůli vlivu klasické hudby, která na ně tolik nepůsobí. Nechali se ovlivňovat spíše irskou tradiční hudbou, jazzem a rockem.
Jak často navštěvujete internet a jaké jsou vaše oblíbené webové stránky?
V současnosti nemám vůbec na internet čas. Poslední dva roky pro mě byla důležitá práce na desce, potom jsem začala pracovat rovnou na videoklipu a na promotion. Na propagaci pracuji od podzimu a zatím jsem opravdu neměla čas.
Jak je pro vás důležitá a jak vás ovlivňuje poezie, knihy a literatura?
Tato otázka má hodně společného s Romou Ryan, která mi píše texty. Obě máme velice rády mytologii, ale Romea má velice ráda poezii a také ji píše. Spousta lidí se ptá, proč si nepíšu texty, ale když jsem poprvé skládala hudbu na soundtrack, bylo to čistě instrumentální. Romea se však o tu hudbu zajímala, a když k ní začala psát texty, bylo to něco, co tam prostě sedlo, patřilo to tam. Svými texty dokázala zachytit ten emotivní náboj, který jsem já vložila do hudby, takže se nám skvěle spolupracuje.
rozho3.jpg, 12 kB
Plánujete nějak pozměnit svou hudbu, svůj styl?
Já vždy z mé hudby cítím jistý pokrok. Nikdy nechci jít do studia a složit něco, co už jsem udělala. Vždycky píšu o něčem novém, například má poslední deska je poprvé hodně o lásce a pozitivních pocitech, takže pokrok tu je. V ničem se neomezuji.
Dokážete si představit spolupráci s nějakým elektronickým producentem?
Absolutně ne. Musíte si uvědomit, že být sólovým umělcem má ve studiu svoje nesporné výhody. Nemusíte se s nikým o hudbě dohadovat, je to něco, co si užívám. Musím říct, že když jsem začala skládat muziku, dala jsem jí poslechnout několika lidem a oni řekli: "To je pěkné, ale...". Ta hudba se jim nelíbila, protože byla málo komerční. Takže po této zkušenosti, když experimentuji s hudbou, se nikoho neptám, jestli se mu to líbí, nebo ne. Protože když pracuji a skládám muziku, jsem úplně svobodná a můžu si dělat co chci, je to báječný pocit. Práce s dalším muzikantem by mě omezila a tak tvořím sama.
A co třeba spolupráce po stránce zvukové, že by vám pouze někdo pomohl vytvořit nové zvuky?
Když budu potřebovat nový zvuk, vytvořím si ho sama.
rozho4.jpg, 16 kB
Vaše hudba je velice populární, ale váš život je pro nás záhadou. Netoužíte být popstar?
Zjistila jsem, když se vrátím k úspěchu "Orinoco Flow" a alba Watermark, že po náročné promotion jsem potřebovala čas vrátit se ke svému normálnímu životu, bylo to pro mě velice důležité. Také jsem cítila, že není nezbytné chodit do klubů a na premiéry a ukazovat se na veřejnosti, žít nočním životem. Bylo to něco, co jsem nedělala před tím, než jsem se stala úspěšná, takže proč bych to měla dělat teď? A po pravdě řečeno pro novináře je můj životní styl trošku nudný, takže se o něj ani příliš nezajímají. Nikoho nezajímá s kým jsem byla v restauraci, mají rádi senzace.
Nepomýšlela jste na založení rodiny?
Když přijde rodina, uvítám to, ale když nepřijde, hlavu si z toho dělat nebudu. Před mým posledním albem jsem vydala best of, a když člověk vydává best of, tak se ohlíží zpátky a bilancuje. Hodně jsem přemýšlela o životě, občas jsem své práci hodně obětovala, ale nic bych neměnila. Nikdy bych na sebe nevyvíjela nátlak, že už musím mít rodinu. Je to něco, co musí přijít samo.
Nedokážu si představit, že někdo pracuje na čtyřicetiminutové desce dva roky, jak probíhá ten proces tvorby?
Musím říct, že jsem velice pomalý skladatel. Není to tak, že bychom měli ve studiu plno materiálu. Do studia chodím nejraději sama a můžu tam být třeba týden a nenapsat nic, ale je pro mě důležité tam být, protože jsem zase o krok blíž té melodii. Zabere mi hodně času najít tu správnou melodii. A když se mi podaří najít tu správnou melodii, je to něco jako znovuzrození, nikdy mě to nepřestane bavit, je to pro mě ten nejvzrušivější pocit. Je to důvod, proč dělám to, co dělám.
Jaký význam má pro vás náboženství?
Pro mě je to spíše duševní záležitost. Je důležité mít v sobě určitý klid. Například já chodím do kostela úplně sama a je to pro mě velice uklidňující.
Vaše první úspěchy jsou spojeny s filmovou hudbou, budete se ještě věnovat této muzice?
Skládat hudbu k filmům zabere spoustu času a já jsem zatím neměla čas, kvůli práci na poslední desce, se tomu věnovat. Ale je to něco, co mě hodně bavilo, hudba se vždy dobře spojuje s obrázky. Nechávám si zde dveře otevřené.
Myslíte, že se budete v blízké době věnovat filmové hudbě?
V současnosti se budu ještě několik měsíců věnovat propagaci své poslední desky a pak si asi dám malou pauzu. A pak je tu možnost mluvit o živých koncertech, kterým dám možná přednost před prací na soundtracku.
Působíte jako introvert, je to důvod, proč tak málo vystupujete živě?
Nemám s tím žádný problém, nemám problém tady sedět a mluvit o muzice. Ale vystupování je něco, co už jsem dělala celý svůj život, byla jsem na pódiu už jako tříapůlletá holčička.

TRAINS AND WINTER RAINS

24. prosince 2008 v 9:16 | ZDENĚK KINC |  TEXTY

Vlaky a Zimní Deště


(Beránku Boží)
Ignorující městské ulice
Pod rozbouřenou oblohou

Neonové nápisy v noci
Červené a modré městské světla
Valící se nákladní vlaky
Ještě jednou někdo pláče

Vlaky a zimní deště
Nejedou zpět, nejedou domů
Vlaky přes pláně
A na obloze osamělá hvězda

Pokaždé je to stejné
Každou noc nový vlak
Všude prázdné cesty
Nikdo neví, kam jedou

Vlaky a zimní deště
Nejedou zpět, nejedou domů
Vlaky přes pláně
A na obloze osamělá hvězda
Vlaky a zima prší
Nejedou zpět, nejedou domů
Vlaky přes pláně
A na obloze osamělá hvězda

Vlaky a zimní deště
Nejedou zpět, nejedou domů
Vlaky přes pláně
A na obloze osamělá hvězda
Vlaky a zimní deště
Nejedou zpět, nejedou domů
Vlaky přes pláně
A na obloze osamělá hvězda

AMARANTHINE

24. prosince 2008 v 9:12 | ZDENĚK KINC |  TEXTY
Amarantine
Víte, když rozdáváte lásku
otevře vaše srdce, všechno je nové.
znáte čas, vždy najde způsob,
jak nechá uvěřit vaše srdce, že je to pravdivé

Znáte lásku, je všechno
zašeptáte slovo, dáte sliby,
cítíte se jak v tepu dne.
Víte, že láska je tato cesta.


Amarantine...
Amarantine...
Amarantine...
Láska je..
Láska je.
Láska...

Znáte lásku, může někdy plakat,
tak nechte téct slzy, oni potečou pryč,
pro vás znají lásku
vždy vás nechá letět - jak daleko může srdce letět pryč!

Víte, když láska září ve vašich očích
to právě mohou padat hvězdy.
A znáte lásku, je s vámi když se zvednete,
ve dne a v noci patříte lásce.

MY!MY! TIME FLIES!

24. prosince 2008 v 9:07 | ZDENĚK KINC |  TEXTY

Můj! Můj! Čas letí!


Můj! Můj! Čas letí!
Krok a budeme na měsíci
Další krok ke hvězdám
Můj! Můj! Čas letí!
Možná tam budeme brzy
Jednosměrným lístkem na mars.


Můj! Můj! Čas letí!
Jednomu muži pod stromem
Spadlo jablko na hlavu
Můj! Můj! Čas letí!
Jeden muž, co napsal symfonii
Roku 1812

Můj! Můj! Čas letí!
Čtyři chlapíci překročili Abbey Road
Jeden si zapomněl vzít ponožky
Můj! Můj! Čas letí!
Klepnout na básnění
Král, co je stále v novinách
Král, co ti zpívá blues

Můj! Můj! Čas letí!
Muž v zimních sáních
Bílý, bílý, bílý jak sníh
Můj! Můj! Čas letí!
Nový den je na cestě
Tak nech včerejšek odejít
Mohli bychom znovu vykročit
Mohl by být zítřek, ale pak
By mohl být rok 2010

ORINOCO FLOW

24. prosince 2008 v 9:00 | ZDENĚK KINC |  TEXTY
Orinoco Flow
Nech mě plout, nech mě plout
Nech orinocký proud
Nech mě dosáhnout, nech mě najet na břeh
Na Tripolijský břeh
Nech mě plout, nech mě plout
Nech mě narazit na tvé pobřeží
Daleko za Žlutým mořem

Z Bissau do Paulau - ve stínu Avalonu

Z Fidži do Tiree a ostrovy Ebonu
Z Peru do Cebu slyším sílu Babylonu
Z Bali do Cali pod Korálovým mořem

Ze severu na jih
Ebudć do Chartanu
Z hlubokého moře Mraků
Tvořit ostrovy z Měsíce
Přines mi vlny
Do zemí nikdy nebudoucích
Přines mi vlny
Do zemí nikdy nevidoucích

Můžem plout, můžem plout...
Můžeme letět, můžeme blízko
S Robem Dickinsem dokola
Můžeme toužit, říct nashle
Růže a jeho závislosti
Můžem plout, můžem plout...

ONLY TIME

24. prosince 2008 v 8:57 | ZDENĚK KINC |  TEXTY
Only Time
Kdo může říct, kam jdou cesty,
Kde den teče, pouze čas
A kdo může říct jestli vaše láska roste
Jak si srdce vybralo, pouze čas

Kdo může říct, proč vaše srdce touží


Jako vaše síla lásky, pouze čas
A kdo může říct, proč srdce pláče
Když vaše láska lže, pouze čas

Kdo může říct, kde se setkají cesty
Ta síla lásky ve vašem srdci
A kdo může říct kde den usíná
Jestliže se noc stará o všechna vaše srdce
Noc se stará o všechna vaše srdce

Kdo může říct jestli srdce roste
Jak si vybralo

- Pouze čas
A kdo může říct kam cesty jdou
Kde den teče, pouze čas

Kdo ví? Pouze čas...


ENYA WILD CHILD

17. prosince 2008 v 15:33 | ZDENEK KINC |  ENYA

ENYA AMARANTHINE

17. prosince 2008 v 15:25 | ZDENEK KINC |  ENYA

ENYA-ONLI TIME

16. prosince 2008 v 17:46 | ZDENEK KINC |  ENYA

ENYA TRAINS AND WINTER RAINS

14. prosince 2008 v 14:27 | ZDENEK KINC |  ENYA

ENYA

14. prosince 2008 v 14:18 | ZDENEK KINC |  ENYA

ENYA AND WINTER CAME...

14. prosince 2008 v 14:12 | ZDENEK KINC |  ENYA