INTERWIEV

24. prosince 2008 v 10:55 | ZDENĚK KINC |  ENYA
Interwiev: Planeta jménem Enya
Od svých romanticky stylizovaných fotografií k nepoznání všední žena. Celá v černém, barva jen zvýrazňovala nepřehlédnutelný zlatý krucifix zavěšený na krku. K otázkám vybízela s laskavým úsměvem, odpovídala rozvážně, zaujatě, bez humoru a zbytečných gest. Pokud by ENYA nebyla jednou z nejúspěšnějších skladatelek současnosti, jistě by byla uctívanou irskou farářkou. Omluvila se dokonce i za své jméno, které bylo odvozeno z tragického keltského příběhu; jako by tím byla sama vinna. hlavni.jpg, 22 kB
Vy jste v hudebním světě unikátní persóna. Vaše klipy nejsou v televizi takřka k vidění, velice nerada poskytujete rozhovory, a přesto jste komerčně jednou z nejúspěšnějších umělkyň současnosti.
Také už jsem se mnohokrát snažila dopátrat odpovědi na tuto otázku - jak to, že zrovna já popírám veškeré zákonitosti hudebního průmyslu? Nikdo z marketingových generálů mi to nebyl schopen vysvětlit, na nic jsem nepřišla. Tak jsem se začala ptát svých fanoušků, jak se k mé hudbě vlastně dostali - na základě doporučení, dozvěděla jsem se. Hodně lidí se stalo mými příznivci proto, že jim někdo o mé hudbě řekl, půjčil jim mé desky a jim se zalíbily. V době detailně cílených reklamních kampaní to považuji za unikum. Nejspíš mám velice specifické publikum, jinak si to nedokážu vysvětlit. Dostala jsem kupříkladu bezpočet dopisů od lidí, kteří poslouchají výhradně klasickou hudbu; pop je uráží, považují jej za degradaci muziky. Přesto milují moji hudbu. A to chápu jako velikou poctu, to jsou upřímná vyznání od lidí, kteří hudbu skutečně poslouchají, nevnímají ji jen jako další zvuk každodenního života. A přesně o tom má hudba je - nabízí únik od reality, možnost se na chvíli zastavit a zasnít, být na okamžik tím, kým chceme být.

Což je možná ten důvod, proč vaše tvorba od počátku balancuje na hraně mezi velmi emotivní hudbou a naprostým kýčem.
Ano, jakmile začnete pracovat s opravdu silnými emocemi, vždycky se vystavujete tomuto riziku. Není však chybné, pokud umělec zpracovává své emoce - vždyť právě schopnost tohle činit jej odlišuje od ostatních lidí. Chybou je, že zábavní průmysl degradoval vyjadřování nejhlubších citů na ostudný kýč. Máte pravdu, že linie mezi uměním a kýčem je dnes velice slabá, často takřka neviditelná, ale vnímavý člověk ji vycítí. Kýč totiž začíná tam, kde končí emoce a nastupuje rozum. A rozum málokdy dojímá k citovým projevům. Pokud bych tedy tvořila kýč, nikdy by na lidi nepůsobil tak silně, jako na lidi působí moje hudba. Svědčí o tom ta spousta dopisů, které dostávám od lidí, kteří mě osobně neznají, ale přesto mi píší jako své nejdůvěrnější kamarádce. Svěřují se mi se svými životními příběhy a jsou v jejich líčení velice otevření. To znamená, že vycítili, jak moc jsem při skládání hudby otevřená já, kolik emocí do svých písní dávám, co všechno se snažím pomocí své muziky vyjádřit. A to jim dodává důvěru, to nás sbližuje. Něco takového by chladně vyprodukovaný kýč nikdy nedokázal. Ostatně svou sólovou hudební kariéru jsem zahájila soundtrackem k televiznímu dokumentu, takže jsem ani v nejmenším nebyla nucena přemýšlet o jakémkoliv komerčním dopadu. V takovémto případě se s hitparádovým umístěním jednoduše nepočítá, a to umělci dává neobyčejnou tvůrčí svobodu. Nemusela jsem se trápit otázkami, jak publikum mou hudbu přijme. Věděla jsem, že dělám něco, co je naprosto odlišné od všeho, co jsem v té době kolem sebe slyšela, ale protože šlo o muziku k dokumentu o Keltech, mohla jsem si to dovolit. Nakonec se mé instrumentální kompozice objevily na desce a ta měla takový úspěch, že mi to vyneslo regulérní smlouvu s gramofonovou firmou. A když mělo úspěch to, co jsem vytvořila zcela svobodně, proč bych se měla jakkoliv omezovat? Dovolila jsem si kupříkladu zpívat latinsky a gaelsky. Všichni mi říkali: "To nedělej, to nebude fungovat, koho ještě dnes oslovují mrtvé jazyky?" Mým argumentem však bylo: "Zní to dobře, nejlépe to vystihuje některé mé emoce a to je nejdůležitější." Tak vzniklo album Watermark a můj první velký hit Orinoco Flow. Vlastně všechny mé desky vznikají bez jakýchkoliv tvůrčích omezení. Naslouchám jen svým emocím a transformuji je do hudebních skladeb. Nic jiného v tom není. A myslím, že dokud věci fungují, neměly by se měnit.

plan2.jpg, 23 kBAsi proto jsou si všechny vaše desky tak podobné. Vaši kritici dokonce tvrdí, že jste za celou svou kariéru složila pouze dvě skladby - jednu vokální a jednu instrumentální.
Řekla bych, že tohle může prohlásit jedině člověk, který není schopen se do mé hudby zaposlouchat. V opačném případě by totiž musel ocenit každou z mých písní pro její neopakovatelnost. Copak lze vyjádřit stejným způsobem rozdílné emoce? To přece není možné. Vezměte si jenom mou poslední desku A Day Without Rain - je plná smyčcových partů, je jich zde víc než na kterékoliv z mých předchozích desek. Nebyl to záměr, protože já neumím o těchto věcech přemýšlet, je to zkrátka diktováno momentální náladou. V době nahrávání jsem byla lehce melancholická a to se promítlo do nových písní. Je to taková podzimní deska. Vlastně většina mých nahrávek má v sobě atmosféru babího léta. Myslím si, že podzim je ideálním obdobím pro poslech hudby. Dny se zkracují, světla ubývá a skoro všichni lidé, snad s výjimkou dětí, se stávají melancholickými. Řekla bych, že podzim v nás vyvolává obdobné pocity jako návštěva kostela. Snad proto se k podzimu moje hudba tak hodí - není příliš vzdálená církevním písním.
Důsledek vaší přísné katolické výchovy?
Ano, do značné míry ano. Jsem věřící člověk, který od malička navštěvuje kostel. To znamená, že jsem vyrůstala na chvalozpěvech, takže se určitě nějakým způsobem musely promítnout do mých písní. Minimálně do jejich atmosféry, protože na dítě působí kostelní zpěv vždycky velice silně. Čistě po hudební stránce bych řekla, že jsem mnohem více ovlivněna klasickou hudbou, kterou jsem vystudovala. Dokonce víc než tradiční irskou muzikou, které se věnují mí sourozenci, takže jsme ji slýchali již od kolíbky.
Proto jste velice záhy opustila sourozeneckou kapelu Clannad?
Ano, jediným důvodem bylo naše rozdílné hudební cítění. Mí sourozenci dávají přednost tradiční hudbě hrané poněkud konzervativním způsobem, zatímco já preferuji modernější přístup. Je to dáno i tím, že jsem vedle vážné hudby vždycky hodně poslouchala i rockovou a jazzovou muziku. To jsem si však uvědomila až později. Ke Clanned jsem se totiž přidala v době, kdy jsem končila studium klasické hudby - jeden den jsem obdržela diplom a doslova druhý den jsem už stála na jevišti. Tím pádem jsem vůbec neměla čas přemýšlet o tom, co bych vlastně chtěla dělat. Teprve když jsem se ve studiu se-tkala s producentem Nickym Ryanem, který mě začal zasvěcovat do tajů moderní hudby a odhalil mi možnosti elektronické hudby, začala jsem postupem času zjišťovat, čemu se vlastně chci věnovat. Proto také s Nickym spolupracuji dodnes.
plan.jpg, 25 kB
Zároveň již od svého prvního alba spolupracujete s textařkou Romou Ryanovou. Vás nikdy nelákalo textovat si své skladby sama?
Nikdy jsem to vlastně nezkoušela. Jak už jsem říkala, mým prvním albem byla instrumentální hudba, takže tady jsem se otázkou textů zabývat nemusela. A když jsem začala natáčet desku Watermark, již jsem Romu znala - a okamžitě jsem si její texty zamilovala. Dodnes se mi líbí všechno, co pro mě napíše. Někdy mě její slova inspirují k novým písním, jindy ji inspiruje moje hudba k novým básnickým vyjádřením. Někdy mi přinese verše, kterým vůbec nerozumím. Třeba slova k písni Orinoco Flow - jsou o tajemství květin. Ptala jsem se jí, co tím chce říct, a ona mi vysvětlila, že je to o setkání dvou zamilovaných květin. Co si pod tím představíte, to už záleží na vaší fantazii.
Vaše hudba je postavena na klávesách, syntezátorech a studiových kouzlech. Máte pocit, že se v ní ještě zachovalo něco z tradiční keltské hudby?
Samozřejmě - melancholie. Ta je podle mého podstatným rysem tradiční keltské hudby. Nikoliv nástroje, nápěvy a tóniny, charakteristická pro keltskou hudbu je melancholie, ten zvláštní druh smutku, který v sobě mají všichni Irové. V mém případě se pak logicky přenáší do hudby. A není důležité, jestli zpívám gaelsky, anglicky, či latinsky, to keltské tam pořád zůstává.

Dnes jste nesporně celosvětově nejslavnější hudebnicí, která zpívá gaelsky. Nepřemýšlela jste někdy o zhudebnění tradiční gaelské poezie?
Ne, to mě nikdy nenapadlo. Nemám ambice být velvyslancem gaelské kultury. Některé písně sice zpívám gaelsky, ale to jen proto, že je to můj mateřský jazyk. Samozřejmě, že znám tradiční irskou literaturu včetně poezie, ale nepovažuji za své poslání udržovat ji při životě tím, že bych ji zhudebňovala. Odporovalo by to mé snaze přinášet lidem nové věci; byť jejich kořeny pochopitelně sahají do minulosti. To jsem si také uvědomila, když jsem skládala hudbu ke zmiňovanému dokumentu o dějinách Keltů. Původně chtěl režisér tohoto projektu použít šest skladatelů, z nichž by každý hudebně doprovodil jedno období. Mně, protože mám klasické hudební vzdělání, byl nabídnut první díl, tedy to nejstarší období. Zkomponovala jsem však skladbu, která režiséra zaujala svou progresivitou. Pochopil, že jsem přesně tím, kdo je v jeho dokumentu označován za moderního Kelta, a svěřil mi hudbu k celému cyklu. Dodnes to pokládám za největší čest, jakou mi kdo kdy projevil.
Bylo to pro vás větší ctí než zpívat pro papeže a pro britskou královnu?
To je něco jiného. Je velice zvláštní pocit setkat se s hlavou státu, či dokonce hlavou církve a slyšet, že někdo takhle mocný, respektovaný a slavný je vaším velkým fanouškem. Jak jsem v průběhu let zjistila, mám řadu příznivců mezi prominentními osobami, tím největším je pravděpodobně švédský král. Navštívil jedno mé velice utajené vystoupení, tiše se schovával za oponou a po skončení mi osobně donesl nádhernou květinu a políbil mi ruku. Král líbal ruku mně, místo aby to bylo naopak, jak to znám z historických filmů. Vůbec byl velice legrační - nechal si ode mě podepsat desku a později u večeře mi přiznal, že se mu v prvních chvílích našeho setkání potily ruce. Nebudu zastírat, že se cítím neobyčejně poctěna, když Její veličenstvo Alžběta II. nebo papež Jan Pavel II. přiznají, že mají velice rádi mou hudbu. Hodně si toho vážím, protože to nejsou lidé, kteří by měli potřebu mi pochlebovat. Někdy se cítím jako Händel - také byl hvězdou královských dvorů.
Oproti němu vy jste však skutečná hvězda. Každou noc záříte na obloze coby nedávno objevená planeta číslo 6433, která dostala vaše jméno - Enya. Už jste se viděla?
Ano, byla jsem u příležitosti křtu této planety mým jménem pozvána do hvězdárny a měla možnost si ji prohlédnout. A je krásná. Krásnější než já. Což je dobře, protože tady taky bude o pár miliónů let déle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama