KRÁLOVNA LOXIANU

24. prosince 2008 v 10:56 | ZDENĚK KINC |  ENYA

Královna loxianu

Bylo to na měsíc přesně po pěti letech. Opět naproti mně seděla drobná, černovlasá žena s blahosklonným úsměvem hodné tetičky. Stejně jako tehdy ve Vídni měla i tentokrát v Paříži na sobě černý svetr, zvýrazňující krucifix velikosti dlaně. Nic se nezměnilo? Během těch pěti let prodala irská skladatelka ENYA (44) třináct miliónů desek svého posledního alba A Day Without Rain, stala se nejúspěšnější umělkyní roku 2001, natočila píseň k filmu Pán prstenů a připravila nové album s názvem Amarantine. Jako by se jí to však netýkalo. Byla stále stejně milá, příjemná, zasněná. Už jsem si zvykl, že žije v jiném světě.
Při našem posledním setkání jste vyprávěla, jak se těšíte, že prvně ve své kariéře vyrazíte na turné. Uběhlo však pět let a dodnes jste nekoncertovala. Neláká vás představit konečně koncertní podobu vaší hudby?
Po vydání desky A Day Without Rain jsem byla přesvědčena, že opravdu vyjedu na své první sólové turné, protože je pravda, že jsem naposledy vystupovala se sourozeneckou kapelou Clannad, což už je pěkná řádka let. Měla jsem již připravený repertoár, skladby zaranžované pro živé vystoupení a vybraný symfonický orchestr, když jsem dostala nabídku zkomponovat skladbu pro první díl filmové trilogie Pán prstenů. A ukažte mi irského hudebníka, který by tuhle nabídku odmítl! Takže jsem se rozhodla koncertní turné odsunout a dala se do skládání písně Aníron. Zrovna jsem se znovu začala chystat na koncertní turné, když došlo k teroristickým útokům na Světové obchodní centrum. A budu upřímná - v tu chvíli se mi vůbec nechtělo cestovat po světě.
Z piety k tisícům mrtvých či ze strachu?
Přišlo mi zvláštní v té době plné strachu, chaosu a smutku objíždět tuhle planetu a zpívat lidem písničky o lásce, naději a víře. Možná že to byla chyba, třeba přesně tohle svět v tu chvíli potřeboval ze všeho nejvíc, ale já to zkrátka nedokázala. Teroristické útoky na Spojené státy mnou hluboce otřásly - nezapomínejte, že jsem z Irska a moc dobře znám skutečnou tvář terorismu.
Přitom právě vaše skladba Only Time, byť vznikla před teroristickými útoky na Ameriku, se stala jakousi hymnou traumatického období po 11. září 2001 ...
To je pro mě dodnes nepochopitelné. Vždyť opravdu neměla s teroristickými útoky nic společného, nikdy bych ani nedokázala napsat skladbu o takhle tragické události. Byla to pozitivní píseň - a možná právě proto se tolika lidem zalíbila, snad jim dávala sílu k dalšímu žití.
Vraťme se ještě k soundtracku Pán prstenů, na nějž jste se svou dvorní textařkou Romou Ryanovou napsaly písničku Aníron, nazpívanou fiktivním elfím jazykem. Jak se zpívá neexistujícím jazykem?
Lépe než jakýmkoliv existujícím, snad kromě svého rodného jazyka -nikdo vám totiž nevytýká chybnou výslovnost. Copak není naprosto ideální mít v hlavě hudbu a pěveckou linku, kterou ozdobíte slovy, nad jejichž významem nemusíte přemýšlet, nemusíte vymýšlet rýmy a počítat slabiky existujících slov? Vlastně svůj hlas proměníte v další nástroj, aniž byste přestal zpívat. To je přece naprosto ideální!
To byl důvod, proč už vám nestačila v minulosti používaná angličtina, gaelština, velština, španělština či latina a na novém albu Amarantine jste několik písní nazpívala v dalším fiktivním jazyce, který jste tentokrát s Romou nazvaly loxian?
Popudem k vytvoření jazyka loxian byla nesporně skladba Aníron k filmu Pán prstenů. Chtěla jsem tehdy po Romy ke své melodii text v jazyce, který by co nejvěrněji vystihoval náladu písně, jež byla hodně tajemná a mystická, jakoby z jiného světa. Romy vyzkoušela nejrůznější jazyky, ale žádný nedokázal vystihnout magičnost mé melodie. Až se rozhodla vymyslet docela nový jazyk, tajemnou řeč elfů. Ostatně sám Tolkien si pro svůj příběh vymyslel vlastní jazyk, tak proč bychom nemohly i my? Zkusily jsme to a výsledek byl naprosto vynikající. Bylo tedy zcela přirozené, že když jsme při přípravě nové desky hledaly vhodný jazyk pro píseň Water Shows The Hidden Heart a žádná z existujících řečí nám nevyhovovala, bez dlouhého váhání jsme začaly tvořit nový jazyk.
Znamená to, že vy nejprve napíšete hudbu a pak si u Romy Ryanové objednáte text v odpovídajícím jazyce?
Přesně tak. Vždycky nejprve složím hudbu, kterou posléze Nicky Ryan zaranžuje, teprve pak jeho žena Roma napíše text odpovídající atmosféře
písně. Pro mě je velice důležité, aby do sebe vše naprosto přesně zapadalo, vzájemně se ovlivňovalo a doplňovalo. Proto vždycky velice dlouze hledáme optimální jazyk pro každou píseň. A pokud se nám ho nedaří nalézt, tak vznikne instrumentální skladba nebo si nějakou řeč vymyslíme. Jako třeba v případě desky Amarantine, kde jsou celkem tři písně v řeči loxian. Ale třeba také jedna v japonštině, protože jsme s Romou dospěli k názoru, že k té melodii se bude nejlépe hodit právě japonština.
Kolika jazyky vlastně mluvíte?
Ovládám samozřejmě angličtinu, gaelštinu, znám několik španělských a francouzských vět, ale japonsky či latinsky neumím. Pochopitelně se snažím vždycky naučit co nejlepší výslovnost, ale kromě několika slov svého textu nic víc neznám. A v tom je výhoda fiktivních jazyků - výslovnost, gramatiku a význam slov si určujete zcela sám.
Naučte mě tedy základy jazyku loxian.
To by trvalo velice dlouho, je to velmi obtížný jazyk. A navíc ještě není dokončen. Ale mohu vám prozradit, že tenhle jazyk má i svou historii a kulturu. Loxiané jsou totiž národ, který žije na jedné vzdálené planetě, kde vyhlíží další civilizace a klade si otázku: "Jsme opravdu jediné bytosti, které obývají tento vesmír?" To je přece krásná myšlenka. Navíc velmi opojná! Už rozumím Tolkienově posedlosti při psaní Pána prstenů - copak je něco úžasnějšího, než si vymyslet zcela nový svět? V ten okamžik si připadáte jako Bůh. Nebo alespoň jako královna nové říše!
Začínám chápat, proč se vám podařilo vytvořit si tak osobitý hudební styl ...
Jsem šťastná, že se mi podařilo vytvořit dokonce natolik osobitý styl, že ani prodejci mých desek netuší, kam má alba ve svých obchodech zařazovat. Někdy, když jsem v cizím městě a mám volnou chvíli, tak se zajdu podívat do nějaké prodejny desek a hledám tam své nahrávky - jednou mě odešlou do oddělení popu, jindy je najdu mezi New Age, pak zas mezi klasikou, zatím nejzábavnější bylo zařazení mých desek mezi rockovou hudbu. Tohle tápání jasně prokazuje mou žánrovou nadřazenost!
Navíc se vaše nahrávky výtečně prodávají, zatím každé vaší desky se prodalo víc než předchozí, alba A Day Without Rain dokonce úctyhodných třináct miliónů. Proč myslíte, že svět oslovuje zrovna tenhle typ hudby?
Je to hudba, jakou svět potřebuje slyšet, aby na chvíli zapomněl na každodenní starosti. To zní samozřejmě velice pateticky a nabubřele, ale já tomu opravdu věřím. V těžkých dobách lidi potřebují pohlazení po duši, nějaký prostředek, který jim dá zapomenout na okolní svět. Vždyť za druhé světové války se chodilo úplně nejvíc do kina - lidi jednoduše potřebovali na chvíli přestat vnímat okolní svět. Proto taky má hudba nemluví o hrůzách, násilí a terorismu, ale naopak nabízí lidem hezčí, mírumilovnější, mysticky přitažlivý svět.
Stala jste se nejúspěšnější skladatelkou roku 2001, dodnes jste prodala přes pětašedesát miliónů desek. Pomáhá vám tohle vědomí vlastní výjimečnosti při práci na nové desce, nebo naopak svazuje?
V okamžiku, kdy vejdete do studia, abyste začal pracovat na nové desce, vám předchozí úspěch v ničem nepomůže. Vždycky jste znovu na úplném začátku, sedíte před prázdným notovým papírem, před tichým klavírem. A začíná období tvrdé práce. Alespoň já osobně nevěřím v čekání na inspiraci, nechodím hledat v nočním tichu za bouřícího moře nové melodie na písčité pláže. Pro mě je skládání vysedávání ve studiu a hraní a hraní. Tak dlouho, dokud z toho nevznikne píseň. Ale jak se to stane, to dodnes nemám tušení. Podle mého neexistuje návod, jak složit píseň. Nejspíš je to nějaká cesta, která vás vede od prvního tónu k dalšímu. Alespoň já si nedokážu vysvětlit, proč jednou začnete od akordu C dur a směřujete přes D dur k H moll, zatímco druhý den opět začnete ve stejném rytmu od stejného akordu, a přesto něco vede vaše prsty k F moll. Snad je to dáno tím, co se vám v noci zdálo, lidmi, se kterými jste se ráno setkal, hovorem s nimi, prvním pohledem z okna, vzhledem krajiny, na niž jste se po probuzení podíval ... Opravdu nevím. Je to takové zvláštní obchodování s čímsi velmi tajemným, ale je to strašně vzrušující.
Řekl bych, že vy máte k tajemnu blízko celým svým životem. Váš soukromý život je zahalen tajemstvím, bydlíte osamocena na tajemném hradě v Irsku ...
A vy byste chtěl vědět, co se odehrává za mohutnými zdmi mého viktoriánského sídla, že? Žádné orgie markýze de Sada se tam nedějí. Jsem obyčejná žena, která jen shodou okolností a vlastní pílí má dostatek prostředků, aby si mohla pořídit své vysněné sídlo, byť může někomu připadat mírně výstřední. Jinak se však chovám jako většina lidí - sbírám první vydání určitých knih, poslouchám svého oblíbeného skladatele, kterým je Sergej Rachmaninov, sleduji hudební novinky na MTV ... Je zvláštní, že když tohle někomu vyprávím, obyčejně se tváří zaraženěji, než kdybych mu řekla, že provozuji sadomasochistické praktiky. "Ty jo! Tak Enya se taky dívá na televizi?"
Ani mohutné zdi starobylého hradu vás však nedokázaly uchránit před nezvanou návštěvou jednoho z vašich fanoušků, pro něhož jste se stala životní obsesí ...
To byl velice nepříjemný zážitek, naprosto děsivý. Ten muž vnikl do mého domu a svázal všechny zaměstnance. Měla jsem obrovské štěstí, že se mi včas podařilo zamknout ve svém pokoji a tam spustit alarm. To ho vyděsilo, takže prchl. Nikomu se chválabohu nic nestalo, jen jsme všichni zažili pořádný šok. Jsem smířená s tím, že lidem v mém postavení se tohle čas od času může stát. Začalo to vlastně už na počátku mé kariéry, kdy se jeden můj fanoušek pobodal, když ho vyhodili z baru, který patří mým rodičům. Tehdy jsem naštěstí nebyla u toho, ale pořádně mě to vyděsilo. Představte si, že máte žít s vědomím, že si kvůli vám někdo ublížil! To vůbec není lehké ... Samozřejmě vím, že nejsem první umělkyně, která se stala pro svého fanouška nezvladatelnou obsesí. A mně alespoň nikdo neposílá dárky v podobě bomby, jako se to stalo Björk.
To je důvod, proč se tak nerada ukazujete na veřejnosti?
Neřekla bych, že se nerada ukazuji na veřejnosti, jenom nemám ráda červené koberce a oficiality, jež působí tak honosně, a přitom jsou tak strašně falešné. Kdykoliv je však potřeba věnovat se propagaci desky, ráda to podstoupím. Nemám strach opustit zdi svého panství. Ti lidé, pro které jsem se stala obsesí, jsou nemocní a potřebovali by lékařskou pomoc, bez níž mohou být velmi nebezpeční, takže určitý strach z nich samozřejmě pociťuji, na druhou stranu však přece nemohu připustit, aby mi zničili život. Nejsem jejich majetkem, nebudu tedy dělat to, co chtějí. Jediný způsob, jak to dokázat, je nebát se jich. I když z nich mám pochopitelně pořádný strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama